THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Ráno jako malované, chce to kávu, ještě jedou díky GATTACE za ni. Neměla chybu. Open stage je přestěhovaná na Playfast stage a už na ní něco vyřvává, škoda, že nevím co. Tento den je genderově vyváženější, v každé druhé kapele je ženská, tak vzhůru do toho, sestry!
Zpěvačku mají například COCAINE PISS a ty jsem prošvihnul. Neviděl jste je někdo? Na Playfast je nějaký folkový punker s akustikou a já si říkám, v neděli v poledne, proč ne. Pomalu se rozjíždí i hlavní scéna a stan. Ve stanu řádí HENRY FONDA se svým crustovým hardcorem a na hlavní scéně se připravují NO WEATHER TALKS. Punk rock s dívčím vokálem přijde v nedělní odpoledne k duhu. Je to takové prázdninové a člověk má chvíli pocit, že snad ani není na Fluffu.
Stan začíná tvrději. Říká se, že basa tvrdí muziku a u brazilských straight edge hardcoristů DISXEASE ji tvrdí zase dívka, a tvrdí dobře. Ze stanu stoupá prach, protože se tu moshuje do roztrhání těla. DISXEASE to rozjeli a já se jdu vyklidnit na hlavní scénu.
MATERIC jsou banda, kterou mě doporučil Šaman a ten by mi přeci nelhal. Hudbu to tvrdí opět dívka. No dívka … Natalie vypadá spíš jako víla z pohádky. A vlastně to k sobě skvěle sedí, MATERIC jsou pohádková hudba. Dlouhé plochy krájí parádní rytmika a řvaný vokál, se kterým se šetří. Osvěžující. Mám pocit, že jim rozumím. To bude tím, že jsou Rusové. No Rusové, mají to coby kamenem do Finska dohodil od jejich rodnýho jezera Onega. Ta masa vody jakoby se otiskla do jejich kytarového zurčení. Člověk by nikdy nehádal, že noiserockové screamo podobného typu může pocházet z této země.
Amíci NERVOUS ve stanu říkají, že podobný festival nemají v celé Americe. Na jejich garážový punkovo-grungeový crossover však momentálně není nálada. Ne po MATERIC. Na hlavní scéně je možnost vidět žijící punkové legendy M.D.C.. Konečně někdo, kdo dokáže říct mezi skladbami „fucking“ dvakrát v jedné větě. Hudebně přesně to, co od podobného oldschoolu očekáváte. Opakující se riffovačky naházené na sebe bez ladu a skladu. Cesta do prvních kapitol punkové kroniky.
Končím ve stanu. ANTI-CORPOS jsou brazilské holky s angažovanými texty. Před koncertem se čte prohlášení a v publiku je něco jinak. Ach ano, zjišťuji, že v prvních řadách jsem skoro jedinej kluk. Když spustí, dámský pit se dává do varu. Přiznám se, že před koncertem mám tendenci sám sobě říkat, jak jsou ty holky roztomilé. Zpěvačka je taková drobounká černovláska v teenage věku. Jakmile na mě začne řvát do mikrofonu, spadne mi brada. Tak bolestivý vokál jsem ještě asi neslyšel. A pak to už pumpuje samo. Koncert s velmi specifikou atmosférou, která byla elektrizující.
NO TURNING BACK jsou přeborníci v organizaci circle pitů. Doslova kruhové megapity jsem na nich viděl už v roce 2010 a pak 2012. Ani letos nezaostali a to, co se na nich vytvořilo, bylo prostě a jednoduše největší. Staroškolská hardcore té nejvyšší jakosti. DANGERS prokecávám a vracím se až do stanu na IRON. Další energický granát hozený ve stanu.
Švédi IRON mají zuřivého zpěváka s tričkem s velkým nápisem „vegan“ a na aparátech duhovou vlajku, takže o politických ideích je tedy jasno. Ty jsou doplněny syrovým hardcore punkem a ze stanu se stává zase kouřící papiňák. Krom toho zaujme přednáška o klitorisu, po které je na scénu vytažena dívka, která odzpívá téměř celou skladbu.
Na Američanech z LIONHEART z počátku nikdo není. Trochu trapně přemlouvají lidi, aby udělali krok kupředu. Že prý je tu párty. Prý se nemáme zpěváka bát. Prostor se plní, ale z LIONHEART moc dobrý pocit nemám. Riffová metalcorová mašina, která by asi mnohem lépe vynikla na nějakém mainstreamovějším festu. Bohužel ani závěrečná LOMA PRIETY nemá tu atmosféru, jaké mívají kapely, jenž ukončují Fluff. Ty včerejší RAEIN mi asi z mozku jen tak něco z daného žánru nevymaže. Jejich set je vlastně parádní, jen ty poslední kapely poslední den Fluffu mám vždy spojené s mrazením v zádech, a to se dneska nedělo. Možná si za to můžu sám, protože jsem se příliš těšil, až si sednu na porcelánovou mísu. Nevím.
V každém případě LORD SNOW ve stanu je dnes to poslední. Již před začátkem stan praská ve švech. Trojka muzikantů to využívá k tomu, že bubeník odpálí špeka, který koluje v kapele. To působí trochu zvláštně a podobně rozpačité pocity mám i z koncertu. A to jsem se moc těšil. Přeci jen chaotické screamo, které občas dosahuje a grindového tahu, tu každý den není. Ten skvělý pocit z ANTI-CORPOS a ranního kafe dnes už asi nic nepřehluší. Loučím se z tebou, Fluffe, tak zase za rok.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.